Poměrně rychlý sled řadových (a většinou také zásadních) nahrávek za sebou ukončili ACCEPT v roce 1986 albem „Russian Roulette“, na jehož obalu se kapela nechala zvěčnit v roli ruských důstojníků, hrajících onu známou hru s revolverem a jediným nábojem v jeho bubínku. Pokud by v tom někdo chtěl hledat nějakou symboliku, určitě by ji našel – události, které následovaly, se pro skupinu do jisté míry rovnaly zmáčknutí spouště v okamžiku, kdy náboj směřoval do hlavně. A svým způsobem to signalizovalo už samotné album, zaštítěné pořadovým číslem sedm, jindy považovaným za navýsost šťastnou záležitost.
S jeho zrodem se totiž do řad ACCEPT vplížila rutina, spolehlivý zabiják všeho exkluzivního a nadprůměrného. Zda za to mohly výhradně chladnoucí vztahy v kapele se můžeme jen domýšlet, faktem nicméně je, že určitou roli v každém případě sehrály. „Russian Roulette“ tak po létech hojnosti náhle přináší něco, na co namlsaní fanouškové nebyli zvyklí – třičtvrtěhodinku ve vybrané heavy metalové společnosti ze Solingenu, z níž ovšem jen pramálo zůstává v obvyklé luxusní rovině. Většina skladeb na albu je jaksi utahaných, chybí jim potřebný zážeh, chybí jim životodárná šťáva, a proto všechno nepřináší posluchači tu nejdůležitější věc, tedy onu opravdovou radost z poslechu, dosud (až na výjimky) pravidelně a bohatě naplňovanou. Při tom formálně je vše v pořádku a na výrazových prostředcích skupiny se oproti minulým albům prakticky vůbec nic nezměnilo. I z toho je ale zřejmé, že pes byl zakopán především v hlavách samotných muzikantů, kteří se z role dominátorů světového heavy metalu dobrovolně degradovali o dobrou třídu až dvě níž. Čest jim vpodstatě zachraňují (neříkám, že o některých dalších okamžicích by se ještě nedalo diskutovat) čtyři skladby, jimž naštěstí nechybí nic z poctivého a naplňujícího ducha ACCEPT. „T.V. War“ s krásnými melodickými a vokálními linkami, usazenými na dvoukopákovou taškařici, pochodově řízné „Monsterman“ a „Aiming High“ s dalšími výraznými riffy a rozverně naladěná „Man Enough To Cry“, v závěru nahrávky až nezvykle vířící dění kolem sebe. Na desetiskladbový komplet je to nicméně poměrně málo, a to už vůbec nehovořím například o hnedle se nabízejícím srovnáním s předchůdcem „Metal Heart“.
Než ale stačily odezvy na „Russian Roulette“ dozrát, došlo k jiným, zásadnějším událostem, jež slyšitelně slabší potenciál alba v celkovém kontextu tvorby ACCEPT odsunuly na druhou kolej. Peter Baltes, Wolf Hoffmann a manažerka Gaby Hauke se nechávali čím dál tím více unášet odlehčeným americkým snem, na což zbytek kapely reagoval žádostí o vyhlášení pauzy, v jejímž rámci se Udo Dirkschneider plánoval věnovat svému prvnímu sólovému počinu pod hlavičkou U.D.O. (album „Animal House“ z roku 1987). A jelikož slovo dalo slovo, ACCEPT se nám poprvé na nějaký ten čas odmlčeli.